ohře

Ohře    Karlovy Vary- Vojkovice - Pernštejn    29.5.- 30.5. 2010

Sobota 29.5. 

Sobota ráno. Obloha nic moc, ale přesto se sešlo dvacet nedočkavých vodáků a vodaček. Dospělou vodáckou družinu doplnilo deset dětí, které se těšily na velké dobrodružství. Toto dobrodružství začalo v momentě, když zavrčel bus a za volantem seděla blondýna. „Já jsem Monika a na vodě jsem nikdy nebyla."Těmito slovy se představila náčelníkovi a vykulila modré oči, jako když nikdy neviděla statného vodáka. Vlek byl zapojen a začaly se řešit blinkry. „Svítí, nesvítí, teď už zase jo, a teď už vůbec nic."Ozývalo se střídavě zepředu a zezadu. Najednou se objevil Luboš s malým kufříkem a hrnul se k busu. Hele, von vypadá jako fachman,má kufřík s vercajkem,"prohodil někdo v davu.„Ale on ho má plnej otvíráků, na každý pivo jeden,"zlehčoval Eřa situaci a znalecky se pohupoval v kolenou a čekal ,jak se Skřítek zachová. Po krátkém profi zásahu Luboše a Romana se světla umoudřila a už se uhánělo k Rozdělovu. Zde přistoupil Dědek Nindža a Libuška. Blondýna zařadila prudkost a prohodila: „Tak kam pojedem?" „Zatím jeď rovně a pak se uvidí," dostala rychlou odpověď. Po chvilce jsme míjeli krušovický pivovar a v buse byl řev jak na startu šestidenní. Děti a jejich matky ječely v jedné tónině a silně to připomínalo židovskou školu. Jejich tátové se slastně usmívali a popíjeli studený gambáče. Netrvalo dlouho a několik druhů kořalek putovalo busem. Milda se ujal role navigátora a informoval blondýnku kudy kam. „Za jízdy se nemluví s řidičem," ozvalo se éterem. „A taky se mu nešahá na kozy," trefně glosoval situaci náčelník. Blondýnka naznačila, že by se rozhodně nezlobila, ale teď to není vhodné. Jako vždy Mišák se svým Canonem dokumentoval dění v buse. „Mně nefoť nalitýho, já jsem pak na každý fotce rozmazanej." „Tak chlastej matonku,"hlesl Švícko.

Karlovy Vary nás přivítaly pěkným počasím. Otočka busu v ČSAD proběhla bez komplikací. U vrátnice nás očekával úsměvný vrátný a snažil se navázat kontakt.„ Tak chlapci co si dáte, rum, ořechovku, meruňku, višňovku, hruškovici nebo slivovici?"vyzvídal přívětivým hlasem a dobráckým kukučem se snažil vetřít do přízně náčelníka.„Zvu vás na ambasádu Valašského království,"řekl vlídným hlasem a jinou než kladnou odpověď neočekával.„To zní jako plán, přijímám,"rázně odpověděl náčelník a jal se shánět své náměstky, Mišáka a Švícka. Ambasáda se nacházela v přízemí rodinného domku v těsné blízkosti vrátnice. Starý Valach nešetřil chválou na naši adresu a kořalka byla okamžitě nalitá. Před výsostným znakem a valašskou vlajkou jsme se vyfotili a se slovy: „Jseš dobrý ogar a máš dobrou kořalku, na podzim jsme tady zas," jsme opustili ambasádu.

 Po krátké chvilce jsme naskákali do lodí a za chvilku se ocitli na známé peřeji Hubertus. Slunce nám věnovalo svoji přízeň, tak udeřila chvíle na tréninkovou lekci. Jako první byl v lodi náčelník a trénoval klasické přejezdy a esíčka. „Nekoukej a pojď trénovat, ať neumřeš blbej!"Zakřičel náčelník na Písaře a vyzval ho k vodácké spolupráci. Po chvilce náčelníka vystřídal Hrobník. Náklon, přejezd, větší náklon, malá rychlost, to byly povely, které zaznívaly směrem k posádce. Písař Míra se projevil, jako veliký bojovník. Náklony mu sice nešly, ale chvilkami vypadal, že chápe co se na něm chce. Když už se vymáchali asi po třetí, dorazili ke břehu. Míra dostal radu od náčelníka. Víš Míro, když sjedeš takovouhle peřej nejsi nejlepší vodák na světě, ale pár dní si to můžeš myslet."Míra zakýval hlavou, jako dobře živený kůň a bylo mu všechno jasný.Řeka tekla docela svižně. Les a voda osvěžují tělo, hladí duši, bystří mozek, ale nesmí se zase tolik chlastat, rozdával rozumy náčelník a pozoroval Koťátko, jak nekoordinovaně usedá do lodě. Posádky se neomylně blížily ke konci dnešní etapy. Vojkovické tábořiště nás přivítalo vřele. Když se vytahovaly lodě na břeh Koťátko tlumeným hlasem hovoří na Libušku. „Libunko,můžeš mi to vysvětlit, proč když jsem v lodi, tak jsem úplně střízlivý, ale jak vylezu na břeh, tak přepadávám dopředu?" Hospodský už z dálky vyzýval všechny vodáky i otrlé říční vlky k pivní spolupráci. Najednou zabřinkalo banjo a zaduněla basa. Ženský zpěv, který připomínal jekot cikánky na sociálce, nás všechny upozornil, že večer bude slušný rachot. Kde se vzal, tu se vzal, najednou chlap v zelených hadrech volal na Dědka Nindžu. „Nazdar, jak se daří Tondo? Ještě kradeš?"Tonda sebou škubnul, až mu ruplo v zádech, odplivl si a zařval kovářským hlasem. „Co ty tady děláš starej vochlasto, už tě pustili z blázince?"Takhle si vyměnili komplimenty staří kámoši z nástrojovny a mazali na točený.

 Oheň brzo zapraskal a děti měly napíchnutý buřty na klacku. Večer nabíral na otáčkách. Švícko místo klacku držel flašku rumu a slastně upíjel, bylo vidět, že má radost. To, že pije rum, to není náhoda, má ho rád. Kapela Pleš Band vyhrávala, jako když jí někdo pochválil. Začala hrát na přání. Této výzvy využil Eřa s Petrou a nechali zahrát ryčnou píseň dcerce Natálce k jejím narozeninám. Svíticí dort, přáníčka a radost dětí dokresloval dobrou náladu uprostřed noci. Během večera došla zpráva, že Paroubek skočil po hlavě z Vyšehradu. To byl dobrý signál k ještě větším oslavám. Děti odešly do pohádky a drsní vodáci a jejich ženy pokračovali v zábavě. Dobrá nálada, pivo a kořalka chrání před blbcema a pomáhá hubnout, tuto osvětu šířil náčelník mezi vodáky.Této poučky se většina držela až do ranních hodin. Byli jedinci, kteří za celý večer nepotkali blbce a ještě zhubli několik kil. Nakonec zbylým vodákům se dostalo mravnostního ponaučení a šlo se spát.

Neděle 30.5. 

Ráno jako vždy je pro někoho dobré, a pro někoho špatné. Druhá varianta platila pro Mišáka. Ještě v jedenáct hodin nejevil známky života. Ležel bradou vzhůru, hubu dokořán, z koutku mu vytékala dlouhá slina a do toho ještě silně ucházel. Zkrátka pohled k nezaplacení. Ranní pivo udělalo všem dobře. Opět se sedělo u ohně a jen tak se mudrovalo. V tom přichází Monika od Mildy  ještě trochu ospalá, ale v dobré náladě. „Tak co ,nepíchali komáři?" „Nepíchali, ani Milda nepíchal, vlastně ani nepopichoval,"odpověděla na hozenou rukavici a lokla si rumu. Dobrou náladu dokreslil hlas Písaře. „Přicházejí naše Ečka," to byla hláška, která trhla náčelníkem, že mu upadl už skoro opečený buřt do rozpáleného popela. Dědek Nindža okamžitě reagoval. Svoji drsnou kovářskou pracku ponořil do žhavého a buřt byl na světě. Za to sklidil velký obdiv, jak od zkušených vodáků, tak od dětí. Opět důvod oslavit vítězství žízně nad lží a nenávistí. Povel k odjezdu zazněl včas a lodě se pozvolna házely na vodu. Děti, které byly už netrpělivé a pozorně sledovaly znavené dospělé. „No kde jsou ti dědci? Dědek Nindža a ten druhej plesnivej." Samo sebou, že měly na mysli Koťátko. Po chvilce se dojíždělo ke mlýnu a šlo se do útulné hospůdky. Petra s Fildou předvedla nádherné divadlo. Nějak se jí nepovedl přistávací manévr a proud loď unášel na česla náhonu. Začala zběsile pádlovat a prosit o pomoc. Měla vykulený oči, jako když spatřila Obamu. Pohotový PB provedl záchranný manévr a lidské životy byly zachráněny. „To jsem ráda, že jsem na břehu," lehce špitla. „To je fajn, že jsi na břehu, ale kdo ti nasral do lodě?"Petra provinile pohlédla na loď, vzala Fildu za ruku a odkráčela do hospůdky.Dobrý oběd, pohodová nálada provázela nedělní popoledne. Zbylá cesta do Pernštejna proběhla v klidu. Slunce se opět začalo kamarádit a řeka si pobrukovala a povzbuzovala k plavbě znavené vodáky. V Pernštejně blondýna čekala s busem úplně někde jinde, ale čert to vem, hlavně že čekala.

Cesta k domovu utíkala celkem svižně. Nálada v buse byla proměnlivá. Někdo klimbal, někdo udivoval energií. Např. Mišák. Vedl zábavu a hýřil vtipem. „Libuš, prosím tě, jseš starší, můžeš nějak zařídit, aby nás nedávali domů?"Prohodila jedna z Eček. Závěrečné pupendo nemělo chybu, hlavně tím víčkem od ešusu. Jako vždy zájezd nečekaných zážitků uspokojil všechny, jak děti tak i dospěláky. S příslibem těšení na další akci jsme se rozešli domů.

 Tak to viděl a zapsal Fída.