Menu

Vyhledávání

Kategorie: 2019

Otava 10. - 12.5.19

Letošní otava se opět podařila, ačkoli byla v ohrožení už ze samého počátku.
První špatná zpráva byla, že není k dispozici autobus, protože má prostě moc ježdění okolo.
Druhá, že  náčelník je chabrus na záda, nemůže plně využít svůj šarm k obluzování dalších účastnic a tím je vyřazen z organizace.
Třetí ve vysokém riziku neúčasti, protože ještě ve středu před navazováním bylo v celkovém seznamu přihlášených asi jen 6 jmen a to včetně zatuhlého náčelníka. A to všechno ještě umocňovala předpověď, že bude celý víkend hnusně zima a pršet. Tvrdé jádro věřilo, že Otava bude výborná (ostatně jako pokaždé) a nehodlali se nechat odradit vůbec ničím. Ale nějak vázla komunikace a vlastně až během čtvrtka a pátku bylo domluveno kdo vlastně jede a že se pojede auty a postupně se dávala skupina dohromady, až se na vleku naskládalo neuvěřitelných 13 lodí. Některé sice jen s jednočlennou posádkou, ale s tím se občas musí počítat. Největší skupina vyrazila už v pátek večer s tím, že zbytek tlupy má za úkol přijet v sobotu ráno do 10 hod. ať se brzo vyrazi a “ať se s tím zbytečně nemažem”. 
O tradičních pátečních oslavách příjezdu na Otavu, které obvykle probíhají v Horažďovicích na fotbalovém hřišti u stánku, víme jen z doslechu, ale pravděpodobně to byla velká show. Udělejte si obrázek sami, převyprávím Vám všechno co jsme ráno po příjezdu do kempu, kterému předcházelo vyřízení všech Telegrafických objednávek na pláštěnky a piva k snídani viděli a vyposlechli: 
Ješte hluboko ráno se liduprázdným kempem mísil hluk řeky v jezu a veselé hlaholení bujarých vodáků s kytarou. Stánek v podstatě nebylo potřeba zavírat, protože všechno co tam šlo vypít už vypito bylo. Švícko se prokazatelně cpal do spacáku k PBmu. PB tvrdil, že o tom nic neví. Dušan se celé dopoledne potutelně uculoval a během odpoledne začal dokonce komolit slova ;o)  Pifoun se málem ve vlastním spacáku utopil strachy, když do něj zalezl po palici a ztratil ve tmě orientaci a ješte se k tomu ráno vesele priznal. Upřímě, velká část osazenstva vypadala ráno dost opotřebovaně. Ale i přes chladnou noc panovala ráno pohoda a veselá nálada. V okamžiku kdy dorazila Pražská skvadra s kapitánem a plavčíkem, byl vyhlášen odjezd a po slabé čtvrthodince horečného pinožení kolem rozbordelených bivaků jsme se skutečně navalili do dodávek a  vyrazili směr Radešov. Veselá společnost si užívala cestu a i když jsme věděli, že silnice do Radešova je zavřená, unikla nám správná stopa k objížďce. Nějakou odbočku, která podle navigace vedla na správné místo jsme sice našli, ale šoférovi uniklo, že přehlédl při odbočce značku, že ta silnice je slepá a musel pak svoje nevysvětlitelné chování vysvětlovat policejní hlídce. Došlo i na dechovou zkoušku, ve které, ač je to k nevíře řidič obstál. Za ten zodpovědný výkon sklidil od části osazestva pochvalu, zatímco jiní mu spílali, ať jim to teda vysvětlí: "jak to, že nemá alespoň zbytkáč_" No zkrátka, než jsme se dostali do Radešova, proběhla nejedna adrenalinovaná lapálie. Nikomu to ale náladu nezhoršilo a s malým neplánovaným zpožděním jsme dorazili do kempu. Luboše jsme před komplikacemi varovali. Našel správnou cestu, ale počkali jsme si na něj ještě dalších půl hodinky. Bleskově jsme ji využili v místním bufítku, kde zrovna dělníci stavební firmy opravující silnici dostávali gáblík. Připojili jsme se k nim a vyzkoušeli výborné domácí uzené se zelím, klobásky a gulášovku. Každému zachutnalo něco jiného, ale na každém bylo vidět že mu to v bříšku udělalo náramně dobře. Mezitím dorazil Luboš s vlekem s loďkami, a než se jeho posádka a pasažéři občerstvili, čekaly už loďky u vody.
Na vodu jsme házeli kolem 1 hod., s dost nepříjemnou vyhlídkou solidního pršáku někdy kolem 4. až 5. hodiny. Cesta ubíhala příjemně a poklidně a snad až na jednu posádku se prakticky nikdo nevykoupal. Počasí k nám bylo přátelské a první dvě hodinky byly vysloveně na tričko. Pak se začala obloha zatahovat a citelně se ochladilo. Tvrdé jádro to ignorovalo grogem, někdo ve verzi bez vody, měkkejšové vytahovali mikiny. Na “polojezu” Dlouhá ves proběhlo převlékání plaváčků a pokračovali jsme k Sušici, kam nás vlny donesly kolem páté hodiny. Už bylo znát, že se dobré počasí vyčerpalo. Sotva jsme vystoupili a vytáhli loďky na břeh, spustil se liják jak z předpovědi. Hodinovou přísnou  přeháňku jsme přečkali v útulné hospůdce na začátku Sušice, ale vzhledem ke změně počasí, zimě a pozdní hodině jsme se rozhodli dál nepokračovat a radši prohřát kosti v sauně. Kluci zajeli pro auta a jelo se do kempu. Cestou jsme se stavili v supermarketu quang, kde bylo možné koupit vše od zrnka máku po lokomotivu. Zatimco holky hledaly sexy bikini s kožíškem, my jsme s Mildou pořídili do saun luxusní župany. V kempu se pak společnost rozdělila. Část šla na večeři do zbytkárny a část se šla ohřát do saun. Zima a únava mě připravily o sílu, takže po sauně už jsem zvládl jen postavit stan a zbaběle zalezl do spacáku.
Ráno mě vzbudil ptačí řev a hořký tlak piva. Posnídal jsem v teple spacáku studené pivo a když jsem se převlékal do vodáckého, zabušil mi na stan jemný hlásek malého Davídka: “Vstávej”. “Kolik je”, povídám. “Už je deset. Všichni už odcházej, balej stany”. Říkám na to “nepovídej, deset ještě není, vždyť čutálisti ještě hrajou. Nikdy nekončili před 10...”
Ale hvizd rozhodčího ukončil zápas a napověděl mi, že už je čas. Sbalit spacák, vylézt z mokrého stanu a opatrně ho sbalit, byla otázka pár minut, tak jsem se cestou k autu zašel občerstvit na tribunu. Nebylo pro mě žádným překvapením, když mi vytlemený Švícko řekl, že “jdeš pozdě, lodě už odjely”. Říkám: “No to je v pořádku, včera jsme s nima přece taky nejeli. Jedou proti proudu, a dáme si to ze Sušice do Střelskejch Hoštic. Hurá, jako dycky, ne?” A Švícko povídá: “ne ty lojzo, zaspal si rozlučku. Půlka lidí už odjela domů.”  "cože...?" A tak tam stojím, sbalenej a ve vodáckým. To teda bylo zklamání. Taková rána pod pás. No, nedalo se nic dělat. Rozloučili jsme se. A rozprchli se domů. Já měl to štěstí, že mě Olda s Ivanou vzali ještě na Rábí. Prošli jsme hrad od sklepení po věžičky, a nejvíc se nám z celýho Rabí líbila na náměstí hospoda u Vystřelenýho vočka, kde jsme dostali luxusní oběd. Cestu domů jsem pro změnu prospal.
Tak to všechno slyšel a prospal Mišák.

print Formát pro tisk