Zdroj: http://www.fidak.cz/2009/ohre  •  Vydáno: 12.9.2014 14:13  •  Autor: fida

ohře

Ohře 12.-.13.9. 2009  Vary - Vojkovice, Stráž nad Ohří - 20km

Sobota 12.9.

V tomto termínu se každý rok jezdí Teplá a Střela. Vzhledem k technickým úpravám Žlutické přehrady se voda nepouštěla, a tak se vyrazilo pouze na řeku Ohři. Sešli jsme se v hojném počtu před sedmou hodinou. Počasí opět přálo a tak se v osm vyráželo směr Vary. Kousek za Kladnem v Kačici jsme měli menší poruchu na buse. Po slabé půlhoďce jsme frčeli už v dobrém rozmaru vstříc novým zážitkům. Nebýt Milana tak tam stojíme ještě dnes. V Řevničovské samošce jsme doplnili zásoby a hurá na Vary. Cesta ubíhala v klidu a míru. Kousek před Petrohradem se ozvala obrovská rána. Prasklá nám zadní guma, pomyslil si náčelník. Skutečnost ale byla jiná. Když jsme zastavili, v levém pangejtu trčelo čumákem do silnice zdemolované auto. Naši kluci záchranáři se hned vyhrnuli a začali konat svoji občanskou povinnost. Chtěli pomoci nešťastnému řidiči. Z auta zvolna vystoupila pěkná mladá baba, jen trochu poškrábaná na ruce a na čele. Fanál a spol jí okamžitě poskytli péči a za chvíli byla ovázaná všude. Ani nestačily obvazy. Kde se vzal, tu se vzal, najednou tam poletoval chlap v zelených hadrech a razantně uděloval příkazy.„Ty nikam nepojedeš." Křičel na řidiče kamionu. „ Kde to stojíš, stoupni si támhle! Ty zavolej sanitku! Ty nic neříkej!" Lítal tam jak zapálený noviny. „Co tady blázníš," povídá Hrobník. „ Já jsem policie ČR. Tak ukaž průkaz! Zelený hadry má každej magor a ty budeš nejspíš u myslivců,"důrazně ho poučoval Erik. Chlápek sice začal mávat nějakou průkazkou, ale po chvilce aktivitu vzdal a odjel neznámo kam. Za chvilku přijeli policajti, hasiči, záchranka a vše se vysvětlilo. Ženská v momentě, kdy jí zrovna předjížděla Octávie, se rozhodla nás také předjet. Malér byl na světě. Levá, pravá a auto rotovalo vzduchem a pak už jenom pana orel, pana orel. Výsledek, auto na odpis a my jsme dvě půl hodiny stáli a museli jsme pít lihoviny. Konec dobrý, všechno dobrý.

Na vodu jsme dávali kolem půl druhé. Aleš loudil na náčelníkovi laminátovou loď. „ Tady máš plasťáka, už jsi zničil tři lodě." Řekl rázně náčelník. „Ale já už nic nezničím už vím, jak na to, nejsem blbej a mám oči," odpověděl zkroušeně Aleš.„ Tak bude po tvém," řekl náčelník, a ukázal na jednu laminátovou Vydru. Voda byla příjemná, i když jí nebylo moc. První zastávka se udělala na Hubertusu. Zde se trochu blbnulo na vodě i na břehu. Teplé slunné počasí bylo ideální na vodní hrádky. Asi po hoďce jsme pokračovali dále do Dubiny, kde jsme zastavili přímo u hospody. Hrobníka kluci vyložili zmaštěnýho jak klokana vedle lodi, aby se trošku vyspal na břehu. Dali jsme si nějaké jídlo a pivko. Jako každý rok jsme se pak dohadovali u společného lístku s hospodskou co bylo placené a co ne. Ta ženská je pořád stejná kačena a příští rok to na nás vybalí znova. Kolem 18 hod jsme spěchali dále. Do Vojkovic jsme dojížděli za tmy. Kemp byl slušně zaplněný už nějakou jinou vodáckou partou. Stavění stanů a rozdělání ohně byla pro všechny už jenom rutina. Když začal praskat oheň, vynořila se otázka co dříví. Erik se jen usmál a za chvilku přitáhnul spoustu klacků. „ Kde jsi to vzal."Ale támhle je parta nějak nalitejch  pitomců, ani si nevšimli, že jsem jim to vzal. Mají dřeva, že nám vydrží až do rána."To budou určitě nějací pořádní vymaštěncii, ale ne z Kladna," kontroval někdo z davu. Tak se sedělo, vyprávělo, hodnotilo. Všichni se shodli na tom, že jízda po řece, když je tma může být zajímavá a mít pořádný napětí. Probral se i Hrobník a vyprávěl co se mu všechno zdálo. Když udeřila půlnoc začalo se pomalu chodit spát. Někteří naší vodáci a také vodačky měli veliké potíže si najít svůj stan. Jedna zkušená vodačka, už jsem zapomněl její jméno vzala stan útokem. Vykročila rázným nekoordinovaným krokem a po hlavě se vřítila do jednoho stanu. Byl to povedený kousek, ale i přes zavřený zip se dostala do cizího stanu. Uvnitř nic netušící spáče  pošlapala, poválela a poslintala. Pak něco zamumlala a vyrazila do tmy hledat svoje stanové plátno. To po určité selekci našla a vřítila se do něj s patřičnou razancí a v okamžiku tvrdě spala. Nohy venku a tělo uvnitř. V této poloze yydržela až do oběda.

Druhá vodácká parta, to byli vodáci slušné ligové úrovně. Už jak jsme dojížděli hádali se u ohně a dokonce si vyhrožovali fyzickým napadením. Asi byli moc utahaní a měli k tomu pádné důvody. Nějaký Mário to musel být jejich prvotřídní kanec. Měl tam ve stanu v parádě dvě vodačky, které řvaly, jako když se do nich dalo hejno sršáňů. Taky se ozvalo, „Mário, nebuď kurva a střídáme." Mário neslyšel a také nevnímal. Když je obšťastnil, tak se zpil a usnul. Holky si vjely do vlasů a všichni v kempu věděli, jak to vlastně bylo a které věnoval větší péči. Sice jsme to všichni věděli, ale spát se při tom nedalo. Do toho ve vedlejším stanu někdo řešil žaludeční potíže za velikého dávení a řvaní. Pěkná estráda a slušná noc.

Neděle 13.9.  

Ráno bylo chladné i když slunečné. Vodáci se různě probouzeli a vyptávali se, jak to všechno večer probíhalo. Začaly padat hlášky typu. „ Co jsme to pili, já mám žízeň že bych vypil i žhavou lávu." Tyto rána bývají vždy velice kvalitní. Sešli jsme se u bufetu a dávali si pomocné dopolední pivka. Někdo čaj, někdo rum . Najednou se na stole objevila láhev rumu pražské gardy a jegrmajster. Za velikého hlaholu a rozebírání včerejší noci padaly nádherné fóry, situační humor měl prim. Náčelník, který vybral peníze na kempovné šel platit. Když se vrátil povídá: „ Zbylo mně tři sta korun a ty propijem. Yenda povídá : „ On ty prachy nechtěl?" „ Chtěl,ale  já mu je nedal."Tato hláška rozveselila všechny přítomné a pivo teklo proudem. Z odjezdem jsme nemuseli spěchat protože autobus se opravoval po včerejším karambolu. Kolem poledne jsme naskákali do lodí a odjeli jsme necelý jeden km do pěkného mlýna na oběd. Zde jsme byli úplně sami. Mlynářka měla radost, že má kšeft a my zase že už zase sedíme v putyce. Někdo si vzpomněl, že má narozeniny tak se daly panáčky a za zpěvu kořalička kořala se to otočilo ještě několikrát. Pak nás čekalo ještě několik km na řece. Na ty nebude Aleš vzpomínat s láskou. Na jedné docela zajímavé peřeji Aleš s rozumem a rozvahou vyhodnotil situaci jako příznivou, a vrhl se do zdolání živlu přímo po hlavě. Výsledek, loď přetržená na dvě půlky a Aleš ještě teď neví, kde udělal chybu. Do Stráže nad Ohří jsme dojeli kolem 16 hod a na Kladno po 18 hod. Opět to byl pěkný víkend, na který stojí za to zavzpomínat s láskou a úsměvem.

 

Tak to viděl a zapsal Fída